Když si housenka myslí, že je konec - stane se z ní motýl

Září 2015

Jak blondýnka něžně opravovala záchod

21. září 2015 v 20:41 | kika |  MŮJ SVĚT
Je na čase učinit velké to přiznání celému širokému světu, Kika potřebuje chlapa. A to do bytu. A to hned. Nebudeme si hrát v žádném případě na statečnou a nezávislou ženu, jednoduše si přiznáme, že na některé věci jsou potřeba šikovné chlapské ruce.

Začalo to všechno tak romanticky, s šálkem čaje jsem nastudovala spoustu odborných článků pro laiky, se zaujetím koukla na pár videí, suma sumárum oprava protékajícího záchodu se zdála být jako jedna velká hračka. S elánem vybavena vším potřebným (čistící prostředky nespočetkrát, (růžové) rukavice 1x, šroubovák 1x, kyblík na zvracení 2x), stáhla si své krásné blonďaté vlásky do culíku a s vervou se pustila do rozebírání nádržky.

Taková šikovná holka, říkám si, snad abych si vzala sluneční brýle jak ten můj záchůdeček bíle se skvěl. Přichází důležité fáze - vše dát do původního (pochopitelně opraveného) stavu, tudíž jsem zašroubovala všechny (slovy jeden) šroubky, pustila uzávěr vody - nádržka se ihned nadějně začala napouštět a k mé velké radosti přišel onen slavný okamžik, něžně zmáčkla jsem splachovadlo.
Nic! Zmáčkla jsem podruhé, potřetí, stále nic! Panika a něha tatam! Nádech, výdech, nádech. Nebudeme to vzdávat, záchod opět do posledního šroubky rozebrán. Nyní jsem se ve svých schopnostech slečny opravářky dostala mnohem dále, začala jsem totiž zkoumat jakže to kouzlo splachování vlastně funguje... Netrvalo to déle než chvilku, než bylo odhaleno, že při čištění došlo k ulomení takové jedné drobnosti...

Odevzdaně jsem zatáhla uzávěr vody, nechala to tam napospas osudu a šla si dát kafe, snad ahych se zítra vydala do nějakého toho klučičího obchodu si koupit nový splachovač, protože dovedete si představit ten pohled chlapa opraváře poté co by uviděl následky mé blonďaté srdcervoucí snahy?


---------------------
pozn. pod čarou:
autorka si z toho tolik nedělá, těsnění bylo už staré, a jak pravil jeden pán v diskuzi, každá guma je potřeba čas od času vyměnit.

Existuje život po práci?

13. září 2015 v 20:34 | Kika |  MŮJ SVĚT
Perexy autorka tohoto blogu nikdy neuměla psát, tak vám alespoň sdělí, že dneska je neděle. A neděle to je den kdy je povolené, ba přímo žádoucí vůbec nic nedělat. V neděli se odpočívá a psychicky připravuje na další pracovní týden. Kdybyste náhodou každé pondělí prožívali existenční krizi, můžete si přečíst tento lahodný článek o pondělní ranní kávě a začít se na to pondělí mírně těšit.

--------------------------------

Upozornění: přečtení tohoto článku trvá zhruba 3 minuty a 45 vteřin, napsání komentáře pod něj další 1 (slovy: jednu).

--------------------------------


Vžijme se prosím do kůže jednoho takového průměrného člověka, a vezměmě v úvahu, že má předplacený standardní balíček 24 hodin/1 den.

Smiřme se prosím hned v úvodu s krutou realitou, možná jsme jako malí caparti ve škole paní učitelce trvdili, že až budeme velcí vyhrajeme ve sportce, případně budeme pobírat rentu, mít velkou společnost, nekonečně akcií a nebo ještě lépe zdědíme nechutné množství peněz, nicméně, vážení, realita je drsná a bolestivá. Buďme stateční a postavme se pravdě čelem - průměrný člověk chodí do práce. A teď buďme ještě statečnější a uvědomme si, že do práce se nechodí na 8 hodin denně, to se nám dospělým zdá jako jeden velký vtip. Nebudeme vůbec uvažovat přesčasy, protože to bychom se pak mohli i rozbrečet, a to nechceme, pořád máme ještě neděli. Jako jeden velký optimista si dovolím prohlásit, že práci si užijete min. 10,5 hodiny denně. Mluvit o 8 hodinách denně je totiž skoro tak stejně naivní jako když se mluví z nepochopitelného důvodu o věrném, milém a obětavém charismatickému klukovi, co vás bude vroucně milovat dokud vás smrt nerozdělí (ale dost bylo odbíhání od tématu). Suma sumárum 8 hodin pracujete, 0,5 hodiny máte povinnou neproplacenou přestávku ze zákona, po kterou odpočíváte a baštíte, a někdy, když máte opravdu dobrou práci, po které jste tak vroucně toužili, tak jen baštíte a u toho stejně zvedáte telefony a pracujete..), dále pěkně prosím přichází šokující informace, průměrný člověk nepracuje doma, ale do práce co? Přece dojíždí a opět prosím zapomeňte na všechny scifi seriály, na všechny stroje času a morfování, cesta do/z práce vám určitou dávku vašeho času nekompromisně zabere. Pepo div se, z 8 hodin už jsme min. na 9,5 a to prosím pěkně nebojme se toho, rozšoupněme se a započítejme čas strávený přípravou od probuzení až do onoho osudného okamžiku, kdy odcházíme a dále pak čas strávený v koupelně smýváním následků naší pracovní morálky (tedy krve a potu jako známky naší horlivosti a zapálenosti). Práce končí a nám začíná život. Život po práci.

Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu člověk rád spí. Čím míň toho naspíte, tím pomalejší a unavenější pak jste a brát si čas na úvěr ze spánku rozhodně není rozumný to krok (ostatně jako brát si jakékoli jiné úvěry). Víkend je totiž nádherný a magický okamžik každého týdne vašeho života a je taková škoda jej prospat..!

Olalá zbývá vám/nám 5,5 hodiny na život. Na život po práci.

Určitě stojí za zmínku skutečnost, že člověk nejenom rád spí, ale i rád jí. Průměrný člověk si nemůže dovolit platit soukromého kuchaře, stejně tak pravděpodobně nebude chodit denně do restaurace, takže v kuchyni obvykle stráví kolem jedné hodiny/jeden den (napadá mne, že snad ani není od věci si najít muže kuchaře, pro zasvěcené, Bohumil bude kuchař...)

4,5 hodiny na život. Na život po práci.

Tak a co teď s těma 4,5 hodinama. abych to shrnula, chytrému napověz, hloupého nech být. Času je tak žalostně málo, že zapnout si například televizi a pustit si Ordinaci v růžové zahradě, případně jej s/trávit s lidmi, kteří za to ani trochu nestojí, na to je potřeba být vskutku velmi odvážný, protože pak vám taky mohou zůstat hodiny pouze dvě, a to je pak opravdu kumšt vést v této době kvalitní a plnohodnotný život (stihnout si zacvičit, uklidit, vyprat, pracovat na své sečtělosti, shánět chlapa, resp. osobního kuchaře, navštívit rodiče a babičku, případně se socializovat s přáteli -> to pak musí být nadlidský výkon!)

--------------------------------
(Pozn. pod čarou protože mám opravdu pocit, že mi čas proplouvá mezi úplně vším, rozhodla jsem se pro takový malý experiment a to sice zapisovat si své činnosti do svého rozkošného diářku a vyvodit z toho závěry. A proč to vlastně píšu, protože třeba jste takový blázni jako já a jednoho krásného dne Vás napadne, že čas konečně nadešel, zaregistrujete se do knihovny, s famfáry si slavnostně založíte na ploše "nový soubor", vydáte se vzhůru novému dobrodružství a začnete psát svou rigorózní práci)



Šálek lahodného kafe prosím...

5. září 2015 v 17:17 | kika |  MŮJ SVĚT
Vyvěste prosím vlajky, zpívejte písně, pijte lahodné kafe a dělejte jeden přemet za druhým, lidi, Kika vám byla na rande. A s klukem. A to s klukem z ulice, dál to rozvádět nebudeme, jenom tak na okraj vyčiníme mé drahé mamince, že když už mi tak horlivě googlí všechny mé nové přátele na FB tak je má googlit do prkýnka ošklivýho pořádně!

---------------------------

Aby toho nebylo málo, autorka tohoto blogu s úlevou oznamuje, že po téměř roce měla dovolenou, nemusela po 6 dní v kuse ráno zaklapávat budík, neproběhlo žádné zakopnutí o koš plného prádla, nebyl slyšet široko daleko její zoufalý nářek nad jejím odrazem v zrcadle, nemusela dobíhat šalinu, a pozor, teď to bude teprve jízda na měsíc pozpátku - nemusela nikam telefonovat, nikoho urgovat, nikomu nic vysvětlovat, její největší starostí bylo, na který seriál se podívá, jakou knížku si přečte, s kým půjde na kafe a jestli si má vzít tyhle šatečky nebo raději tyhle kraťásky.. Čas je krutý nepřítel a i ta sladká dovolená jednou skončí...

...random obrázek, který téměř vůbec nesouvisí s obsahem tohoto článku...

Nesnáším pondělní rána. Víc než čištění toalety. Bez přetvářky, ze srdce a zcela upřímně je nenávidím. Každé zpropadené pondělí prožívám velkou existenční krizi! Mám pocit, že se mi hroutí svět, že nic nemá cenu, mám chuť se věšet na lustru, skákat z balkonu - při pohledu z pátého patra se mi však dělá mdlo a tak jen zamáčknu slzičku a zahořekuju jak bolestně daleko ten sladký a voňavý pátek je ...

Přesto je v pondělí ráno přesně jedna chvíle, které se nic nevyrovná! Nevěříte? Pak s vážností sobě samé slibuju a přísahám bez zkřížených prstů za zády. Navíc čím dříve vstáváte a čím více se vám nechce, tím je tato chvíle kouzelnější! Lidi, kafe totiž nikdy nechutná tak dobře jako v pondělí ráno. Není krásnější chvíle v životě než když ráno, celý naštvaní a opuchlí postavíte vodu, zalejete a zalezete se svým šálkem zpátky do postele. Ta vůně (..... zastavme se na chvíli...), ta vůně, ta chuť. Bože, milosrdný bože děkuju Ti, že jsi něco takového vymyslel, děkuju, za každé pondělní ráno a za tu chvilku, která je tu v tom ošklivém hnusném a dospělém světě jen pro mě.

TOPlist
od 29.9.2014