Když si housenka myslí, že je konec - stane se z ní motýl

Září 2013

Poslední rozloučení

27. září 2013 v 22:46 | kika |  MŮJ SVĚT
Je přítmí. Vedle kytice bílých růží tiše a pokojně plápolá plamen jedné svíčky. Lampa osvětluje jen jeden roh, to ten ve kterém, ač tomu stále nechci a ani nemůžu uvěřit, leží můj dědeček.. Leží tu téměř jako vždy, s neuvěřitelnou pokorou a mírem, ruce jen tak položené a zkřížené.

Nehýbe se, přesto mám možnost naposledy zažít jeho upřímný pohled, stále má totiž jedno oko i ústa nedovřená. Člověk by čekal, že bude v křeči, ztuhnutý, ale celá jeho tvář je najednou tolik uvolněná, jakoby se mu tak ulevilo a spadla z něj všechna tíha tohoto světa... Zlehounka se tu na nás směje.

Je svátečně oblečen a na jeho hrudi smutně září žlutavá růže. Je to drsné, kruté a bolestivé; je to krásné. Obklopuje jej celá jeho rodina, všichni se objímají, cítím tu takovou obrovskou lásku a podporu. Nestačím polykat slzy.. Děkuju, děkuju za to, že jsi tu pro mě vždy byl, děkuju za to, že jsi mě vždy pomáhal, ukazoval správnou cestu v životě a napomínal, když jsme chtěly s babičkou podvádět při kanastě. Děkuju, jsi pro mě obdivuhodný člověk, takových není a nikdy na světě nebude mnoho.

Respektive jsi byl. Ale slibuju, že v mém srdci stále budeš..

(pozn. autora: asi deset let zpátky..)

Pro někoho prostě jen prší a jiný déšť prožívá celým svým tělem

22. září 2013 v 21:10 | kika |  POCITY
A to Vám ani nemusím zmoknout do morku kostí.. Já totiž miluju za teplých letních večerů osvěžující, voňavý a měkký deštík. Miluju ten pocit, jak mi z toho vlhnou vlasy a nádherně se mi dýchá. Jen si to představím a nejradši bych se postavila doprostřed parku a jen tak si zpívala a tančila..

Zbožňuji kolem sebe prostor, zbožňuji svobodu a mít možnost roztáhnout ruce dokořán a nadechnout se. Zbožňuji přírodu, procházky se psem a vůni špekáčků.. Tohle je taková má malá, vesnická část mě samotné; část, která se mnou jezdí každý den šalinou do práce :)

Jsem v Brně šťastná, panuje tu taková svojská atmosféra a prostě cítím se tu doma..

13. komnata Malého prince

20. září 2013 v 21:44 | kika |  MŮJ SVĚT
Poslední planetu, kterou malý princ navštívil, obývala Šťastná žena. Když na ni poprvé vkročil, ovanul ho hřejivý, ale dobře známý vánek.
"Dobrý den", zvolal malý princ a když se dlouho nikdo neozýval, zplna hrdla zakřičel, "Je tu někdo?"

Jednou jsem se probudila a marně doufala, že to není pouhý sen. Ptáčci zpívali, listí v korunách stromů tiše ševelilo, slunce příjemně hřálo. K dokonalosti samé tu chyběl snad jen kouzelný dědeček a poctivé buchty od babičky hloupého Honzy. No, možná jsem v dáli zaslechla nějaký hlásek, přesto si chci nachvíli užít svůj klid, svou pohodu a jen tak ležet.Vše je totižtak voňavé a měkké.
"Je tu někdo?", rozhlédnu se a koho to nevidím; malý, do bílých šatů oblečený princ. Princ se zlatou korunou na hlavě a s žezlem v ruce.
Sotva stihnu pozdravit už se mě ptá," co to tu tak krásně voní, hřeje a nutí mě se smát, tančit a zpívat zároveň?"
Ano, voní tu květiny, září tu slunce, to taktéž, dokonce i tu hudbu ptáčci obstarávají. Ale nebude to nos, nebudou to uši ani oči, bude to srdce, mé srdce!
S radostí vykřiknu, "štěstí, to se Tě tu dotýká!"
Malý princ odhodí žezlo, zatleská pacičkama, vytáhne krabici větší než je on sám a žadoní, "dej mi kousek, udělám co budeš chtít".
Vytáhnu z peněženky malou fotku muže a hodím ji do té obrovské krabice.
Princ se nevěřícně kouká, "nic víc?"
"Nic víc. To díky němu vstanu a směju se, to díky němu mám chuť žít a jen radost rozdávat!"
"Tak to není štěstí, to je láska!" hrdě mi opáčí.
"A láska není šťěstí? Zavři oči, po čem toužíš?"
Malý princ, ač to býval on sám, kdo se neustále ptal, oči na chvíli zavřel. "Vidím svůj domov, vidím.. Už musím jít", vyhrkl a než jsem mu stačila odpovědět odhopsal kdesi do neznáma.


Dospělí nejsou až tak zvláštní, pomyslil si malý princ v duchu a vrátil se ke své milované květině.


POVÍDKA DO LITERÁRNÍ SOUTĚŽE

Zapečené žampiony plněné nivou aneb romantika na večer

20. září 2013 v 11:37 | kika |  RECEPTY
Kdybyste mě náhodou potkali před pěti lety, ani nechci vědět co byste o mě řekli... naivně jsem si myslela, že vaření, pečení a celkově pobyt v kuchyni je jen pro upocené mámy v zástěře a třema děckama na krku. Ale člověk se mění a vyvíjí a můžu říct, že občas jsem ráda za to "back to the kitchen". S lehkostí v srdci a v rukách si jen tak pro sebe kouzlím a vytvářím "něco", něco dobrého a chutného. Je to taková moje 13. komnata kam zalezu, parádně si napráskám bříško a navíc a vlastně si u toho tak trochu psychicky odpočinu.

Nemám ráda houby, nemám ráda žampiony. Ale objevila jsem u sebe v ledničce jedno balení opravdu velkých plných žampionů; svým vzhledem mě tolik lákaly, že si říkám jaká škoda by byla je jen tak vyhodit do popelnice. Dlouho jsem hledala na internetu co by mě zaujalo a nakonec jsem vybrala a vybrala jsem velice dobře. Moje velké prohlášení zní: miluju žampiony! Celý další den jsem musela na to zázračné jídlo myslet, bylo to úžasné, bylo to fascinující, bylo to opravdu vynikající!
RECEPT PRO 2:

250 g žampionů (= cca 6)
cca 100 g nivy
10 g másla
6 plátků anglické slaniny
100 g slaniny v celku
1 cibule
3/4 kg brambor
2-3 lžíce oleje

1. Žampiony opláchněte studenou vodou a odstraňte nožičky (nožičky nikam nevyhazujte, ještě je využijeme ;) ) Do těch krásných velkých kloboučků dáme dovnitř plátek másla, naplníme nadroubnko nakrájené kousky nivy (co se vejde, nebojte se a bytvořte klidně kopeček - v troubě se to nerozteklo a chuti to jen prospěje ;) ). Každý takto naplněný klobouk zabalíme do jednoho plátku slaniny a všechny položíme na plech.
2. Rozehřejme troubu na 200°C a začneme připravovat přílohu. Brambory opláchneme a odstraníme nečistoty (slupku odstraňte dle vašich zvyklostí - já ji nechávám pro výraznější chuť), nakrájíme na plátky a vložíme do dalšího pekáčku s trochou oleje. Osolíme, okmínujeme a položíme na ně dostatek plátků slaniny (trochu si nechte na přílohu, jinak rozkrájejte téměř celou slaninu v celku)
3. Oba pekáčky vložíme do trouby a pečeme cca 35-40 minut.

4. Mezitím si na malé pánvičce osmahneme cibulku, slaninu a nožičky (vše na kostičky nakrájené) a těsně před dosmažením přidáme zbytek nivy. Vytvoří to velice zajímavou a dobrou hmotu a výbornou přílohu a omáčku.
5. Jakmile je vše hotovo, můžeme podávat - pečené brambory, zapečené žampiony a k tomu na přikusování trochu omáčky.




Jen si to užijte, zaručuju Vám, že to pohladí a probudí všechny Vaše smysly a s takovou lahvinkou lahodného vína... hmmm... to bude okouzlující večer

Vím, že jsem jiná a jedinečná, vím, že jsem výjimečná!

11. září 2013 v 13:27 | kika |  POCITY
Vím, že jsem jiná a jedinečná; vím, že jsem výjimečná! Od malička mi bylo vštěpováno, že já jsem někdo s velkým N, že to já budu chodit na osmileté gymnázium, že to já budu chodit na práva, že to jsem jen já, kdo se ve svých 18 dokázal postavit na svoje vlastní nohy a vzlétnout z maminčina hnízdečka, aby objevoval krásy světa a dokazoval neskutečné věci.

Nic proti nikomu, ale nepotřebuji být alternativní, nepotřebuji být extravagantní ani si nic jiného kompenzovat. Mohu se ráno s klidným srdcem obléknout do obyčejných šatů, poslouchat pop a klidně se podívat na superstar. Věřím si a mám sama v sobě jistotu..

p.s.: pokud se hipster stane hipsterem, čímž se připojí k davu čítající ohromný počet lidí, nebude to právě on kdo se připojí k mainstream?

Nechci být matkou a jsem na to hrdá

3. září 2013 v 22:13 | kika |  POCITY
Nepochybně kontroverzní nadpis i názor. Co však nadělám, když každým coulem svého těla cítím, že pokud po sobě chci něco na tomto světě zanechat, pak to bude něco užitečného pro lidstvo jako takové.. Nějaká velká společnost; co třeba něco monumentálního postavit, vybudovat, něco skutečného objevit, něco dokázat, něčeho dosáhnout..?? Těžko se to popisuje, jsem spíš člověk samotářského typu a po rodině jsem nikdy netoužila; po čem však netoužím není ani po do morku kostí vydřená kariéra; abyste mi totiž rozuměli, chci být raději pánem svého času než být ředitelkou všech možných i nemožných ředitelů a vstávat s bolestí v zádech o půl sedmé ráno a vracet se v pozdních hodinách vyčerpaná domů.

"Jo, děvče, počkej až Ti bude dvacet" tohle mi říkali téměř před deseti lety, nyní, když mi dávno dvacet bylo, mám čekat do třiceti. Čekám. Stále čekám... Když tak o tom přemýšlím, napíšu knihu. Někdy v budoucnu.. Knihy jsou totiž nesmrtelné.

Je až k nevíře co dnešní medicína svede za zázraky a divy. Lidé, kteří by předávat geny do dalších generací dříve nemohli ani kdyby se na hlavu stavěli a o úplňku skákali po jedné noze 16x pozpátku, se dnes i zítra (samozřejmě s náležitou lékařskou péčí( rozmnožují jedna radost. Kruté, ale příroda si umí vždy poradit a i s přelidněnou planetou bojuje seč jí síly stačí.. Je totiž až s podivem, že stále častěji potkávám ve svém okolí ženy se stejným nedostatkem mateřského pudu... Jsem přesvědčená, že jen tak bez důvodu to nebude.

p.s.: děkuji za toto téma, kdyby se náhodou v budoucnu něco stalo, budu se mít k čemu vracet a trochu své rozbouřené hormony zklidnit, a ano na potrat bych šla.
TOPlist
od 29.9.2014